Věděli jste, že je možné vyřešit spor, který by se u soudu vlekl roky, pomocí mediace? Se zapsanou mediátorkou Lucií Lamačovou jsme si povídali o tom, jak řešit spory obchodní či rodinné jinak než soudní cestou. Osobnost mediátora přirovnává s nadsázkou k tlumočníkovi, který napomáhá vzájemnému pochopení stran v konfliktu.

Shodou okolností jsem se osobně setkala zcela nedávno s mediací prakticky. Zkušenost to byla velmi pozitivní a během jedné návštěvy se podařilo můj dvouletý spor posunout k řešení. O to větší radost jsem měla, že se mohu o mediaci dozvědět něco více a prostřednictvím rozhovoru s profesionální mediátorkou ukázat cestu lidem, kteří kvůli vleklým sporům přicházejí o čas i peníze. Lucie Lamačová je dámou s obrovskou profesní i životní zkušeností. Přestože klame tělem a působí výrazně mladší, je matkou čtyř dětí a má za sebou stovky hodin mediací, vyřešených sporů a spokojených klientů. V pohodlí vzdušné, moderně zařízené kanceláře nedaleko Karlova náměstí mají klienti naprosté soukromí a prostor pokusit se najít řešení, které bude akceptovatelné pro obě strany. Díky vedení mediátora si mohou lidé i v konfliktu zachovat svou tvář a co nejlepší možné vztahy.       

Zaujal mne termín zapsaný mediátor. Co konkrétně to označení znamená?   
Zákon o mediaci v České republice dovoluje takzvanou dualitu. Existují jak zapsaní, tak „nezapsaní“ mediátoři. Zapsaný mediátor je mediátor zapsaný v seznamu na Ministerstvu spravedlnosti, poté, co úspěšně složí státní zkoušku z mediace. Ti, kteří v tomto seznamu zapsaní nejsou, bývají často označováni termínem akreditovaný mediátor. Znamená to absolvování akreditovaného kurzu mediace, tedy rovněž důkaz určité profesionality. Nutno podotknout, že i mezi těmi tak zvaně nezapsanými mediátory jsou někteří opravdu skvělí léty prověření kvalitní mediátoři. Pokud však do mediace přicházejí klienti na doporučení či nařízení soudu, věnují se jim výhradně ti zapsaní, tedy mediátoři zapsaní na zmiňovaném seznamu Ministerstva spravedlnosti ČR.

Když někdo o sobě prohlásí, že je mediátor a žádné vzdělání nemá. . .
Čistě teoreticky by se to mohlo stát a z právního hlediska je to možné. Na vizitku si označení „mediátor“ může napsat kdokoli, ale z lidského hlediska to samozřejmě v pořádku není. Je nutné si uvědomit značnou zodpovědnost, kterou na sebe mediátor mediací bere. V tento moment je asi dobré uvést, že složit státní mediační zkoušky může jen ten, kdo má již za sebou magisterské, tedy pětileté univerzitní studium. A vzhledem k tomu, že je mediace interdisciplinární obor, spojující pozitivní aspekty práva, psychologie, sociologie a do značné míry i ekonomie, jsou mediátoři původem často z výše uvedených profesí. Osobně myslím, že vzdělání je skutečně základ, a to jak ono magisterské (ať již v jakémkoliv oboru) či na to návazné mediátorské, ale (a to bych ráda zdůraznila) za neméně důležitou považuji profesionalitu a osobní zkušenost mediátora jako vyjednavače a určité předurčující vlohy, které jsou v tomto oboru nezbytné. A jaké to jsou? Určitě schopnost nenásilné ovšem strategické komunikace optikou vyjednavače, schopnost empatie, respekt, charisma, důvěryhodnost a stabilita a v neposlední řadě rozhodně odvaha. 

Při jaké příležitosti se člověk dostane k mediátorovi?
K mediátorovi může kdokoliv kdykoliv. Lidé mohou služby mediátora využít při jakémkoliv sporu či konfliktu rovnou, případně mohou věc u mediátora pouze konzultovat, ale často přicházejí již od soudu. Jak jsem už zmínila, soudní cesta je oproti mediaci násobně delší a dražší, je ale rovněž o mnoho náročnější psychicky pro všechny zúčastněné. Tedy i pro děti, které se soudu sice neúčastní, ale často je to právě o nich.Výsledkem nebývá ve velké většině taková spokojenost, jako z výsledku mediace. Soudy a soudci nemají ze své podstaty možnost ani prostor zahrnovat do svých rozhodnutí něčí přání, zohledňovat emoce a prožívání stran, to co si lidé například kdysi slíbili a nemají na to nyní patřičný důkaz a mnoho dalších skutečností, které my lidé vnímáme jako podstatu spravedlivého rozřešení pro sebe sama. Soudci se hlavně musí řídit zákony a důkazy, které soudu přinesete, a z povahy své práce nemají prostor řešit všechno to, co v mediaci řešit lze.  Dohoda, tedy smír, je v mediaci plně v kompetenci stran. Jen ony rozhodnou, co je pro ně jako kompromis či konsenzus výhodné, co jim dává smysl a za jakých okolností bude mezi stranami takzvaně čistý stůl. Dennodenně se lidé dostávají do konfliktů, a ty jsou buď menší či větší a některé eskalují v konflikty obrovské a zcela zásadní, například hodnotové, vztahové či zájmové. Konflikt lze ovšem vnímat i pozitivně, jako prostředek změny, který má možnost zmírnit či odstranit tlak a stres a nastolit nové, lepší zítřky… Vím, že pro lidi v konfliktu to na počátku mediace zní jako science fiction, ale lidé, co z mediace odcházejí s mediační dohodou „v kapse“, mají hotovo, ví a nebojí se toho co bude dál. Často pociťují obrovskou úlevu a spokojení. Mohou nadále využívat výhod korektního vztahu s druhou stranou, a přitom získali mnoho z toho, co pro ně bylo ještě před nedávnem nemyslitelné. A jak to dlouho trvá? Někdy jedno mediační jednání, tedy  průměrně tři hodiny, někdy je mediačních jednání několik, ale rozhodně v řádech dní až týdnů. Závisí to na složitosti případu a míře ochoty stran vyjednávat.

Řešíte častěji rodinné, nebo spíše firemní, nebo obchodní spory?
V mém případě je to zhruba polovina rodinných a druhá polovina obchodních či firemních sporů. Vyhovuje mi to, protože mám takovou vlastní vnitřní diverzifikaci v rámci jednoho oboru. Každá z uvedených mediací je totiž typově úplně jiná. Rodinná je bezesporu emotivnější, náročnější na čas a energii stran, osobnější, témata citlivější, často bývá o dětech, o stanovení druhu péče o ně při rozvodech či rozchodech rodičů. Bývá i o penězích, například při rozdělování SJM (společného jmění manželů), ale i v těchto případech je diametrálně odlišná například od obchodní mediace, kde jde v převážné většině také o finance. Lidé mají mezi sebou mnohaleté vztahy, za kterých se událo velké množství příjemných i těch méně příjemných věcí. A v konfliktu si lidé vzpomínají selektivně právě spíše na všechny ty ne příliš příjemné. Je to přirozené, ale setrvat v tom nikomu nepomůže.

V obchodní mediaci jsou stranami často bývalí obchodní partneři, ať již dlouhodobí, či ti, co obchodovali jedno rázově.  Ve firemních mediacích si analogicky představte dva kolegy a nebo nadřízeného s podřízeným, či časté žaloby o neplatnost výpovědi. Tyto mediace bývají řádově mnohem kratší, většina se vyřeší během jednoho setkání, citová zranění zde většinou nehrají zásadní roli, stejně emoce stran v těchto typech mediace jsou zcela rozdílné, než když vám jde o ženu, muže nebo dítě. Sama jsem podnikatelkou více než 25 let a mnoho let jsem strávila v manažerských profesích, tedy z úhlu mediačního pohledu potenciální a mnohdy reálnou stranou konfliktu. Situaci tak znám důvěrně i z druhého břehu, což je výhoda.

Takže, když bych měla odpovědět na otázku, mám ráda oba typy mediace, jsou pro mě svým protipólem, vyváženým portfoliem, které mi dává smysl a profesně i lidsky mě naplňuje.

Když to tedy shrneme, v čem jsou ty zásadní rozdíly mediace a řešení sporu soudní cestou?
Mediace je v samé podstatě dobrovolným procesem, kde si lze s pomocí třetí osoby, mediátora, vyjednat s druhou stranou dohodu, nebo chcete-li smír. V kompetenci mediátora je vést profesionálně a odborně mediační proces, na stranách je odpovědnost za dohodu. Možná bych zdůraznila, že na stranách je opravdu velká odpovědnost, jak celá věc dopadne, zdali, případně jak rychle. Je to zcela zásadní odlišný přístup oproti soudnímu řízení. Tam rozhoduje direktivní soudní moc a strany výsledek přijímají. Záměrně nerozvádím možnosti odvolání, protože optika rozřešení autoritou je stále stejná. Lidé ve sporu si většinou možnost, že vyřešení je v jejich kompetenci a v kompetenci druhé strany, nepřipouštějí. Častým argumentem je, že každý chce přeci něco jiného., Obvyklá představa je, že za těchto okolností není dohoda možná. Vysvětluji to názorně jako sto tisíc versus nula korun.A věřte mi, že některé případy mají na jedné straně o tři nuly víc a na druhé straně jdou do minusu. Tímto také bohužel občas argumentují někteří advokáti. Mediace je ale vhodná právě ze své podstaty pro tyto případy. A ačkoliv v úplném začátku jsou strany sporu často k možnosti se dohodnout skeptické, v 80 % odcházejí se smírem, v podobě mediační dohody, spokojené.

Myslím, že zdrojem úspěchu mediačních řešení je mimo jiné i fakt, že je na konflikt nahlíženo jako na něco, co je zcela normální a běžné, něco, za co se není třeba stydět nebo z toho mít špatný pocit a obavu. Konflikt je běžná součást života a má, jak jsme si již řekli i svá pozitiva. Jde o to, jak ke konfliktu přistupovat. Vím, že lidé v konfliktu mají mnoho negativních představ a emocí a je důležité, aby si uvědomili, že tyto pocity jsou naprosto v pořádku. A že nemusí trvat několik let, jako při dlouhých soudních řízeních, že s odbornou pomocí mediátora mohou tyto situace být obratem minulostí.

Mám-li ještě pokračovat ve výhodách mediace pro strany konfliktu, nezanedbatelnou je fakt, že jen strany konfliktu přesně vědí, co a jak naplní jejich očekávání a potřeby. To neví totiž ani soudce ani mediátor. V mediaci je ovšem rozhodnutí v jejich kompetenci čili přizpůsobené právě jejich požadavkům na výsledek.

A abych byla objektivní, mediace není vše spásná a existují případy, kdy ji nelze realizovat. Jsou to například případy spojené s trestnou činností. Nebo případy, kdy jedna nebo obě strany nemají upřímnou snahu dohodnout se, něco skrývají, úmyslně lžou či zamlčují. Rovněž případy, kdy strany chtějí svoji pravomoc rozhodovat o sobě a svém případu odevzdat do rukou autority soudu, ať už z jakéhokoliv důvodu. Za mě je v pořádku i tato varianta a plně ji respektuji, ačkoliv ze zkušenosti vím, že i ty strany, které celé tři hodiny prvního mediačního jednání opakovaně avizují druhé straně, že odcházejí raději k soudu, se v průběhu toho samého jednání v naprosté většině nakonec dohodnou.

Je jasné, že mediační vyjednávání je náročná disciplína pro účastníky mediace, protože přicházejí ve sporu a výsledek je nejistý a neznámý. Jak jste na tom vy, jako mediátor? Existuje něco na co jste si ve své mediační praxi přeci jen nezvykla?
Mediátor obecně musí disponovat značnou dávkou odvahy, odvahy proto, že sám dopředu nemůže výsledek žádné mediace předvídat. Jen zkušenost jej utvrzuje v tom, že řešení se častěji najde, než nenajde. Rovněž znakem profesionality mediátora je kauzám osobně nepodléhat, zůstávat tím, kdo je nad věcí, jen tak může odborně pomoci.

A na co jsem si nezvykla? Možná bych otázku jemně upravila, spíše co je pro mě v mediaci citlivé téma. Je to situace, která se týká dětí. Sama jsem matkou čtyřech dětí rozdílných věkových skupin (VŠ, SŠ, ZŠ a MŠ) a vím, jak jsou rozchody rodičů pro děti náročné. A je jedno jak malé či velké jsou, nebo jestli to řeknou nahlas. Situace, kdy se rodiče roky nedokážou dohodnout ani na jednoduchých základních věcech a ignorují přitom, jak moc u toho společně ničí vlastní děti. To je vlastně paradoxně taková zvláštní forma spolupráce, ačkoliv se jedná o boj. Jenomže bojují dospělí a důsledky nesou děti. Pod rouškou představy „to nejlepší pro moje dítě“ někteří děti obětují boji vlastního ega. Tím, že se dva dospělí rozejdou znamená, že přestávají být partneři, ale pokud mají dítě, rodiči zůstávají na vždy. Sama vím, jak je to i pro ně, dospělé, náročné, takže pomoc ode mne mají v těchto případech doslova i o půlnoci, ale jak to mají náročné děti, to si zkuste představit…

A abych nekončila smutně, protože mediace rozhodně smutná není, téměř vždy totiž končí vesele. Tedy pozitivním posunem. Nemusí to být vždy jen mediační smír, pozitivní je i jen posun správným směrem, objasnění konfliktní problematiky, možnost pohlédnout na problém jinou optikou, slyšet chápání situace druhou stranou, její potřeby či obavy, to vše je pozitivní posun a ten je tam vždy. A mám-li vzpomenout jeden konkrétní případ, uvedu ten, kdy mi žalující strana (takže již od soudu) večer napsala zprávu, že bere všechno zpět, že se mu otevřely oči, že moc děkuje a že již služby mediátora ani advokátů potřebovat nebude, protože věc vyřešena. Upozorňuji, že v tomto případě s láskou. A to jsou chvíle, kdy si i já jako mediátor dovolím pocity. Jsou to pocity spokojenosti, že má práce má smysl.


27. květen 2022, Veronika Krnáčová

Další články

1. 07.
2022
HYBRIDNÍ PRÁCE SPOJUJE TO NEJLEPŠÍ Z OBOU SVĚTŮ
1. 07.
2022
100% DOTACE NA VÝSTAVBU DOMOVŮ PRO SENIORY A DĚTSKÉ SKUPINY
1. 07.
2022
Proč je i pro malé a střední podniky tak důležitá kybernetická bezpečnost – a jak ji posílit
1. 07.
2022
Moderní svět skrytých zárubní

Do domů, bytů a kanceláří se stále více prosazují...

1. 07.
2022
FESTIVAL LABUTÍ NA OFLENDĚ

Vážení přátelé Podnikatelské platformy Helas - Budujeme Hrdé Česko, před...

24. 06.
2022
Do května letos skončilo s podnikáním přes 20 tisíc lidí, více než v předešlých dvou letech